Rytíř Vít Wulf ze Žamberka

Ne každý Senftenberg je Žamberk. Existence několika měst se stejným názvem Senftenberg v okolních zemích může často zamíchat historickými osobnostmi a reáliemi. V níže uvedeném odborném článku se objevil "rakouský rytíř Veit Wulf von Senftenberg neboli Vít Wulf ze Žamberka." Je zřejmé, že překlad do češtiny není vždy ten nejsrozumitelnější a nejpřesnější. Zmiňovaný rytíř byl "von Senftenberg," ale určitě ne "ze Žamberka."

Devadesáté výročí zrodu chemických zbraní
Prof. Ing. Jiří Matoušek, DrSc.
Masarykova univerzita v Brně

Prehistorie chemických zbraní ukazuje, že idea používat toxické látky v ozbrojených konfliktech má dávný původ. Užívání jedů různého druhu mělo však jen epizodický a zejména podružný charakter a proto se nedá mluvit o chemických zbraních v pravém smyslu. O chemických zbraních lze hovořit, až když se jejich použití stalo masovým. Tuto možnost poskytl na přelomu 19. a 20. století rozvoj chemického průmyslu, který je s to dodat základní komponenty chemických zbraní - stovky až desítky tisíc tun bojové otravné látky. Tedy množství nutné pro vedení chemické války.

Prehistorie chemických zbraní
Použití jedů jako nástroje ozbrojeného násilí není novověký vynález. V soužití s přírodním prostředím se už pravěký člověk naučil poznávat látky rostlinného a živočišného původu, které mu pomáhaly získat lovenou kořist a později při ozbrojených konfliktech ochromit nebo zabít protivníka.

Již ze starověku lze nalézt písemné zprávy o válečném použití jedů, které měly poškodit nepřítele, oslabit jeho vojenské síly a získat válečné cíle, těžko dosažitelné běžnými prostředky, jako opevněná města a lodě. K takovým epizodním metodám patřilo například použití otrávených šípů, kontaminace vodních zdrojů a jiné.

Z doby kolem roku 600 př. n. l. pocházejí zprávy o tom, že Řekové a Asyřané kontaminovali vodní zdroje čemeřicí, způsobující těžké průjmy. Jak uvádí Thukydides, v peloponesské válce (431 - 404 př. n. l.) použili Sparťané u Plataje ve větším měřítku zápalná tělíska ze síry, která vyvíjela oxid siřičitý.

Římský autor Sixtus Iulius Africanus psal o možnostech válečného použití zápalných prostředků a jedů a o tajemství "řeckého ohně", sestávajícího ze síry, ledku, asfaltu, sirníku amonného, nepáleného vápna a šťávy ze sykomory. Řecký oheň byl známý již od 6. století př. n. l. svými zápalnými, dráždivými a toxickými účinky.

V arabském spise O válečném umění z 13. století uvádí Hassan Alrammah popis jedovatých a uspávacích produktů, tvořících se při spalování látek obsahujících arsen a opiáty.

Rakouské kroniky uvádějí, že kolem roku 1570 navrhl rakouský rytíř Veit Wulf von Senftenberg neboli Vít Wulf ze Žamberka v boji proti Turkům vrhání koulí, vyvíjejících dýmy arseniku.

Podobně v latinsky psané Kronice Horního a Dolního Slezska líčí její autor Cureus použití "čpavého dýmu", vzniklého pálením síry a arsenu, Mongoly při obléhání Legnice v roce 1241.

V knize Artis magnae artilleriae o dělostřeleckém umění, kterou vydal Kazimir Simeonowicz v roce 1676, existují rovněž zmínky o použití jedů. Je zde uvedena pravděpodobně první konstrukce zápalného ručního granátu "Fewer-Ball". Toto zápalné kulové těleso na ruční násadě bylo plněno arsenikem, antimonem a sírou a mělo otvory pro šíření jedovatého dýmu.

Koncem 18. století začali Francouzi používat zápalnou munici, plněnou fosforem, vyvíjející dráždivý dým.

Z doby napoleonských válek pochází idea jednoho berlínského lékárníka, který doporučil pruskému generálu von Bülowovi použití štětečků nasátých kyanovodíkem, které měly být upevněny na hroty bodáků.

V roce 1854 bylo v Anglii navrženo plnit granáty kakodyloxydem, což však ministerstvo války zamítlo pro technické problémy a nedostatek uvedené látky. V průběhu krymské války chtěl britský generál lord Dundonald k dobytí Malachovské pevnosti použít dým z hořící směsi síry, smůly a uhlí.

Za občanské války v USA patentoval Ing. Doughty v roce 1863 munici s náplní chloru proti jižanským silám. K jejímu použití však nedošlo.

V době prusko-francouzské války (1870 - 1871) bylo navrženo pruskému velení použití veratrinu se silně dráždivými účinky, který však nebyl k dispozici v dostatečném množství.

Počátek chemické války
Po zahájení I. světové války v létě 1914 válečné operace poměrně brzy uvízly prakticky na všech frontách v blátě zákopů. V období od srpna 1914 do jara 1915 byly sporadicky použity bez většího efektu dráždivé látky (ethylbromacetát - Francouzi v srpnu 1914, o-dianisidin - Němci v říjnu 1914, chloraceton - Francouzi v listopadu 1914, xylylbromid a xylylenbromid - Němci v lednu 1915). Aby se možnost vzniku chemických zbraní (ChZ), daná velkovýrobou chemického průmyslu přeměnila ve skutečnost, muselo dojít ke konkrétní vojensko-technické potřebě, která by přerod možnosti ve skutečnost motivovala. Tímto motivem byla potřeba překonat polní opevnění, vedoucí ke zrodu tanků a ChZ s prostorovými účinky.

Pravděpodobnost použití ChZ byla nejvyšší ze strany Německa, které v prvé dekádě 20. století vyrábělo přibližně 90 % světové produkce syntetických barviv, v nichž byly hlavními meziprodukty chlor a fosgen.

Je potřeba poznamenat, že vývoj a nasazení ChZ nenařídil ani císař Vilém II., ani vojenské velení. Nápad použít v hromadném měřítku dusivé látky pochází od prof. Fritze Habera, ředitele Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie císaře Viléma v Berlíně-Dahlemu. Ten sestavil vědecko-technický štáb za účasti předních německých vědců, R. Wilstättera, J. Francka, W. Westphala a dalších.

Málo se ví, že císař Vilém II. váhal se souhlasem s použitím chemických látek a měl obavy z porušení mezinárodních závazků Německa. Prof. Haber ho přesvědčil, že v daném případě se nejedná o žádnou munici, čímž byly námitky smeteny ze stolu.

Po velkých testech na stádech ovcí v zimě 1914 se mělo první dějství chemické války odehrát na východní frontě. Posléze však byl vybrán úsek západní fronty ve Flandrech mezi Bixschoote a Poelkapelle, severně města Ypres.

Přípravy probíhaly během března a začátkem dubna 1915. Polní železnicí bylo dopraveno 6000 čtyřicetikilogramových tlakových lahví kapalného chloru. Přesto, že se německé přípravy na úseku XXVI. záložního sboru nepodařilo utajit, nebyla jim ze strany Dohody věnována přílišná pozornost. Ani německé vrchní velení v čele s náčelníkem generálního štábu Falkenhaynem nebylo zcela přesvědčeno o úspěchu.

Dlouho se čekalo na potřebný směr větru. Ten začal vát o rychlosti 2-3 m.s-1 22. dubna 1915 v 18.00 hodin.

Účinky 168 tun chloru byly hrozivé. Představovaly 15 000 postižených spojeneckých vojáků, z toho 5000 mrtvých. Pěšáci německého XXVI. a XXIII. záložního sboru pak postoupili za hodinu do hloubky 4 km bez jediného výstřelu. Německé velení bylo takovým úspěchem tak překvapeno, že jej ani nevyužilo k prolomení fronty.

Další vývoj
Přes nelidské důsledky prvého použití ChZ, nikdo neprotestoval. Naopak, všechny bojující země postupně tento nový způsob vedení války přijaly za svůj. Do konce války bylo použito celkem 38 různých toxických látek, od dráždivých, slzných a dráždících horní dýchací cesty - sternity, přes dusivé - chlor, fosgen, difosgen, chlorpikrin, obecně jedovaté - kyanovodík, až po zpuchýřující - yperit, methyl- a ethyldichlorarsin. Největší ztráty, přes 60 %, způsobil fosgen. Přehled vyrobených a použitých OL podává tab. 1. Celkem bylo chemickými zbraněmi způsobeno 1 297 000 lidských ztrát, z toho 91 200 na životech. Na vyřazení z boje jednoho vojáka bylo zapotřebí 250 kg výbušnin, ale pouze 96 kg OL.

V občanské válce a při zahraniční intervenci v Rusku byly v malém měřítku použity ChZ Brity. V meziválečném období nasadila ChZ Itálie v koloniální válce v roce 1935 v Habeši a Japonsko, asi v 800 případech, v Číně.

Za II. světové války nebyly ChZ v Evropě používány přesto, že jejich držiteli bylo nejen Německo, ale také Francie, Británie, Sovětský svaz a USA.

V poválečném období byly ChZ použity v 60. letech USA v Indočíně a v 80. letech v irácko-íránské válce.

V poslední době se vysoce toxické látky stávají středem zájmu teroristů. Ukázaly to především atentáty japonské náboženské sekty Óm Šinrikjó v Matsumotu a Tokiu se supertoxickým letálním sarinem vlastní výroby.

Zákazy používání toxických látek
Je zajímavé, že úsilí o zákaz používání toxických látek v boji je starší, než hromadné použití chemických zbraní. Připomeňme si smlouvu mezi Francií a "Svatou říší římskou německého národa", uzavřenou ve Štrasburku v roce 1675, která zakazuje "jedovaté střely" a morální apel z pera nizozemské právní autority Hugo Grotia, který ve svých Třech knihách o válečném a mírovém právu (De iure belli et pacis libri tres), vydaných v Paříži v roce 1625 uvádí, že "alespoň mezi lepšími lidmi je dávno zakázáno zabíjet nepřítele jedem".

Mírová konference svolaná v roce 1868 do Petrohradu ruským carem, ve své deklaraci poprvé formuluje humanitární aspekty válečného práva. Zdůrazňuje, že "jediným legitimním cílem války je oslabení vojenských sil protivníka, který by byl překročen použitím zbraní, které zbytečně zvyšují utrpení nebo činí smrt nevyhnutelnou".

Na tuto konferenci navázala další v roce 1874 v Bruselu, která v deklaraci použila shora zmíněnou humanitární tezi a navíc zavázala k nepoužití "jedovatých a otrávených střel", což je vůbec prvý explicitní zákaz chemických zbraní, byť formulovaný v rudimentární podobě.

Dokumenty obou zmíněných jednání nikdy nevstoupily v platnost, avšak bruselská konference byla předzvěstí dvou mírových konferencí o zákonech vedení pozemní války v Haagu (1899 a 1907), které ve svých deklaracích a úmluvách zopakovaly formulaci z Bruselu a rozšířily zákaz na použití munice, jejímž jediným cílem je rozptylování ničivých plynů. Zajímavý byl postoj delegace USA v roce 1899, která dokumenty nepodepsala, "neboť svobodný stát nemůže zakazovat svým občanům vynalézat nové zbraně". Dokumenty odmítla i Velká Británie, která svůj podpis připojila až v roce 1907.

Většina účastníků I. světové války byla vázána dokumenty z Haagské konference 1907. Jak již však víme, nepřesná formulace zákazu přispěla k prvému použití chemických zbraní.

Poraženým zemím v I. světové válce bylo mírovými dohodami zakázáno vyrábět a dovážet dusivé a jiné jedovaté látky a prof. Haber měl být postaven před válečný soud. Tomu zabránily USA jeho navržením na Nobelovu cenu za chemii v roce 1919.

Po vzniku Společnosti národů byla vedena jednání o zákazu použití ChZ, která vyústila v Protokol o zákazu válečného použití dusivých a jedovatých plynů a bakteriologických metod vedení války, podepsaný v Ženevě 17. června 1925. Československo jej ratifikovalo až v srpnu 1938 s výhradou, že jím nebude vázáno vůči protivníku nebo jeho spojencům, kteří je poruší jako první. S podobnou výhradou jej ratifikovala asi třetina zemí.

Ženevský protokol je nejstarší moderní a trvale platnou dohodou o regulaci zbrojení. Jeho význam byl dlouho zpochybňován, protože zakazuje pouze použití a nikoliv materiální přípravy na použití. Jeho význam silně vzrostl, když jej v 80. letech minulého století Valné shromáždění OSN prohlásilo za dokument mezinárodního zvykového práva. Absence verifikačních mechanismů byla nahrazena pravomocí generálního tajemníka OSN vysílat z pověření Rady bezpečnosti OSN ověřovací mise při stížnosti na jeho porušení.

V období po II. světové válce vznikla iniciativa OSN k zahájení jednání o úplném a všeobecném zákazu biologických a chemických zbraní. K jednání o odzbrojení a regulaci zbrojení bylo vytvořeno v Ženevě multilaterální jednací forum - výbor osmnácti států pro odzbrojení - ENDC, který byl později rozšiřován a přejmenováván na současnou Konferenci o odzbrojení.

V 60. letech se z jednání vydělil problém biologických zbraní a urychlené jednání vyústilo v přijetí Úmluvy o zákazu vývoje, výroby a hromadění bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení v roce 1972. V platnost vstoupila v roce 1975 a dnes má 151 členských zemí.

Úmluva nemá žádné objektivní verifikační mechanismy a má další nedostatky. Nezaručuje, aby členské země podle svého závazku skutečně zlikvidovaly své arzenály, respektive nevyvíjely nové. Nyní se složitě jedná o dodatkovém protokolu, který by tuto úmluvu zpřísnil a postavil ji v účinnosti na úroveň dále citované úmluvy o ChZ.

Složité, téměř čtvrt století trvající jednání o úplném a všeobecném zákazu ChZ vedlo k Úmluvě o zákazu vývoje, výroby, hromadění a použití chemických zbraní a o jejich zničení, která byla podepsána v Paříži 13. ledna 1993 a vstoupila v platnost 29. dubna 1997. Jde o nejdokonalejší odzbrojovací dokument. Úmluva má dnes 167 členských zemí. Šestnáct států ji podepsalo, ale dodnes neratifikovalo. Jedenáct států ji dosud ani nepodepsalo, mezi nimi Libanon, Sýrie, Egypt a KLDR­. Jmenované země jsou pravděpodobnými držiteli chemických zbraní, ale jsou vázány Ženevským protokolem o nepoužití.

Závěr
Před devadesáti léty byla zahájena nová etapa vědeckotechnického rozvoje ve vojenství prvým hromadným použitím ChZ. Chemické arzenály od té doby představují vážnou hrozbu jako jeden z účinných druhů zbraní hromadného ničení (ZHN). Vyvolaly vznik protichemické ochrany jako určujícího nosného směru ochrany proti ZHN, který pozitivně ovlivnil souběžný rozvoj ochrany proti průmyslovým škodlivinám.

Implementace Úmluvy o úplném a všeobecném zákazu chemických zbraní je významným nástrojem k likvidaci chemických arzenálů jednou provždy a k ochraně před možným zneužitím toxických látek pro nepřátelské účely v ozbrojených konfliktech i pro teroristické cíle v míru kdykoliv v budoucnosti.

Tab. 1 - Výroba a použití bojových otravných látek v I. světové válce (v tunách)

Hlavní uživatelé
Německo 52 400
Francie 26 300
Británie 14 400
Rakousko-Uhersko 7 800
Itálie 5 300
Rusko 4 700
USA 1 000
Celkem použito 113 000

 

Vyrobeno podle druhu
lakrymátory 5 500
sternity 6 600
dusivé látky 112 000
zpuchýřující látky 12 100
Celkem vyrobeno 136 000

(Vyšlo v časopise "112 - Odborný časopis požární ochrany, IZS a ochrany obyvatelstva" v čísle 4/2005)


1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (Počet hlasů: 7, průměr: 3.43 z 5)


2 komentářů k “Rytíř Vít Wulf ze Žamberka

  • 1
    Acne
    1. 3. 2014 16:15

    I got this website from my buddy who told me regarding this web site and now this time I am visiting this
    website and reading very informative articles or reviews here.

    Here is my web-site … Acne

  • 2
    kia car
    20. 10. 2023 18:32

    kia car…

    blog topic…

Vložit komentář

905 zobrazení